Připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice
Nejvýchodnější částí meziválečné Československé republiky se stala v souladu s ustanovením malé saint-germainské smlouvy z 10. září 1919 Podkarpatská Rus. O jejím připojení k Československé republice se začalo uvažovat již v roce 1918, kdy na sjezdu v Homesteadě se část podkarpatoruské emigrace pro toto řešení vyslovila jako pro jedinou z možných alternativ. V důsledku dalších událostí, v souladu se zájmy dohodových mocností a za aktivního přispění části zakarpatských politických kruhů se problematika Podkarpatské Rusi dostala na pořad jednání pařížské mírové konference, která jednoznačně rozhodla o jejím přivtělení k Československu.[1] Ještě však v době jednání v Paříži o této otázce československá vláda na podkarpatoruské území podnikla rozhodné kroky. Již 29. července 1919 byl na základě usnesení vlády ministr vnitra zmocněn, aby sem vyslal vedoucího civilního úředníka k řízení administrativních věcí se skupinou referentů.[2] Na základě toho ministr vnitra výnosem z l. srpna 1919 č. 9789 pověřil J. Brejchu vedením civilní správy v oblastech, které již v té době podléhaly vojensky generálu Hennocquei. Pod bezprostředním řízením ministerstva vnitra měla tato civilní správa zajistit politickou, ekonomickou i kulturní konsolidaci země.
V důsledku usnesení ministerské rady ze 7. září 1919 byl 18. září 1919 generálem Hennocqueiem vyhlášen pro Podkarpatskou Rus tzv. „Generální statut“.[3] Z počátku byl publikován pouze ústním prohlášením a plakátováním, za autentický text je však považováno jeho zveřejnění v Ústředním listu civilní správy Podkarpatské Rusi 18. února 1920. Jednalo se o právní normu sut generis obsahující jednak doslovný překlad příslušných článků saint-germainské smlouvy, jednak vymezení hranic, pojednání o jazykové otázce a konečně stanovení základů organizace Podkarpatské Rusi. Vzhledem k významu tohoto dokumentu byl autorem jeho koncepce sám prezident Masaryk.[4]
V čele Podkarpatské Rusi stál velící generál, o němž se sice statut výslovně nezmiňoval, ale jeho významné postavení se vyvozuje z toho, že statut byl jím publikován. Byl náčelníkem nejen vojenským, ale i v civilních věcech měl rozhodující slovo.[5] Vedle něho byl zřízen administrátor oficiálně nazývaný „náčelník politické správy“, který stál v čele civilní správy. Poměr mezi velícím generálem a administrátorem však nebyl přesně stanoven. Jeho funkce byla přechodná s tím, že měl připravit zavedení autonomie ve smyslu saint-germainské smlouvy, jeho postavení bylo zejména definováno ve výnosu ministra vnitra z 1. srpna 1919 č. 9789, jímž byl Brejcha jmenován administrátorem a v němž bylo uvedeno, že služebně podléhá přímo ministru vnitra a zároveň se stává civilním přidělencem velícího generála. S tímto korespondoval i obsah výnosu téhož ministra z 8. října 1919 č. 48452, v němž bylo nařízeno administrátoru organizovat civilní správu tak, aby hned správně fungovala. Zvláště bylo zdůrazněno, že na Podkarpatské Rusi je správa vojenská, která sama nese odpovědnost a tedy vedoucí úředník je jen generálovým adlátem. Současně bylo vedoucím úředníkem uloženo připravit příští správní organizaci.[6]
Na základě Generálního statutu bylo dále zřízeno pětičlenné direktorium v čele s americkým Rusínem H. P. Žatkovičem, které však mělo jen poradní funkci ve věcech přikázaných saint-germainskou smlouvou sněmu Podkarpatské Rusi a při odvolání úředníků.[7] Spory mezi direktoriem a administrátorem měl s konečnou platností řešit přímo prezident republiky.
Generální statut však u rusínského obyvatelstva vzbudil vážnou nespokojenost a vyvolal protesty Centrální národní rady, která vznikla pod vlivem delegace amerických Rusínů sloučením tehdy existujících tří národních rad.[8] K významným rozporům rovněž došlo mezi direktoriem a administrátorem, protože členové direktoria usilovali o to, aby se z poradního sboru stali sborem rozhodujícím. Toto vyvrcholilo předložením deklarace direktoria prezidentu republiky a poté rezignací členů direktoria.
Na území Podkarpatské Rusi se postupně začala vyvíjet i správní organizace, která však byla přizpůsobena poměrům na Slovensku. Celé území bylo rozděleno na čtyři župní obvody se sídly v Užhorodě, Mukačevě, Berehově a Velkém Bočkové. Župní úřad v Užhorodě fungoval již v únoru 1919 a v Mukačevě od května 1919. V Berehově počal působit nejprve od září 1919 jako expozitura úřadu mukačevského, ještě však v témže roce převzal plnou působnost pro župu berežskou. Župní úřad ve Velkém Bočkově začal působit až v červenci 1920, ale později byl přesídlen do Marmarošské Solotviny.[9]
Začlenění Podkarpatské Rusi do Československé republiky rozhodně patřilo k nejproblematičtějším úspěchům československé zahraniční politiky na pařížské mírové konferenci. To také vyvolalo značně komplikovanou politickou situaci v této části republiky, což vytvářelo správný předpoklad, že bude třeba očekávat i určité problémy při konsolidaci civilní správy.
Snaha o novou správní organizaci prostřednictvím tzv. župního zákona z roku 1920
V únoru 1920 byl společně s československou ústavou vydán i zákon o organizaci župních a okresních úřadů, jehož realizací se mělo odstranit provizorium, které od vzniku republiky, převzetím rakouské a uherské správy v Československé republice trvalo. Mělo dojít nejen k demokratizaci správy, odstraněním dvojkolejnosti, ale zejména k unifikaci správy na celém území republiky. Zákon měl tedy platit na celém území státu s výjimkou hlavního města Prahy, jejíž postavení mělo být určeno zvláštním zákonem. Jak z pozdějších komentářů k tomuto zákonu vyplynulo, určitou nejasnost vyvolala jeho působnost právě na území Podkarpatské Rusi. Především prof. Fr. Weyr, jak ve svém „Československém právu správní“, tak v Juristenzeitung č. 11 z roku 1922 se pohoršoval nad tím, že „se zákonodárci přihodilo při zákonu veliké nedopatření“. Podle něho, jak z celého obsahu zákona, tak ze zvláštního ústavou zaručeného postavení Podkarpatské Rusi, lze prý s určitostí soudit, že se župní zákon nevztahuje na tuto část republiky.[10] Poněkud zdrženlivěji se k této problematice vyjádřil prof. B. Baxa v článku „Zákon o župním zřízení a jeho nedostatky“, kde rovněž upozornil na určitou nejasnost župního zákona v tomto směru.[11] Proti tomu postavil svůj názor K. Laštovka, který své stanovisko opíral o úvahu, že „v čase jednání o župním zákoně nebylo jasné, jakou ústavu bude míti Podkarpatská Rus a zda snad nebude vhodnou autonomie Podkarpatské Rusi ústavně zaručenou uvést v úzkou souvislost se župním zřízením. Proto byl v zákoně župním vysloven jen princip, že župní zřízení není věcí místní správy a platí i pro Podkarpatskou Rus, ale zároveň bylo vše vynecháno, co by budoucí ústavě Podkarpatské Rusi mohlo nějak prejudikovati.“[12] Skutečností bylo, že jak podle nadpisu, tak § 1 se měl župní zákon vztahovat na celé území republiky. Vzhledem k tomu, v době jeho přijetí tato část republiky byla již její součástí, měla se jeho působnost logicky vztahovat i na Podkarpatskou Rus. Tomu konečně nasvědčovalo i ustanovení § 6, kde se o Podkarpatské Rusi výslovně hovořilo. Nejasnost o jeho působnosti v této části republiky byla vyvolána především skutečností, že v příloze A bylo podkarpatoruské území zcela vynecháno, a tak pokud by zákon měl být realizován i tam, musel by být v tomto směru doplněn a muselo by být určeno, jak bude toto území rozděleno. Do přílohy A nebyla Podkarpatská Rus zahrnuta na poslední schůzi ústavního výboru Revolučního národního shromáždění na návrh zástupce ministerstva vnitra B. Bobka. Rovněž podle názoru i samotného tohoto ministerstva však zákon o župních a okresních úřadech měl na Podkarpatské Rusi platit.[13]
Podle župního zákona měly v republice vnitřní správu vykonávat župní a jim podřízené okresní úřady. Župní úřady potom měly být podřízeny přímo ministerstvu vnitra, pokud na základě ustanovení některých jiných předpisů nevyplývala jejich podřízenost v některých otázkách jiným ústředním orgánům. Okresní úřady měly vykonávat ve svém obvodu vnitřní správu, jež podle dosud platných předpisů příslušela na Slovensku a Podkarpatské Rusi slúžnovským úřadům (vrchní slúžný, slúžný). Na župních úřadech přicházela správa v rozsahu působnosti komitátů, jejich orgánů a správních výborů. Městům s regulovaným magistrátem byl ponechán výkon působnosti okresních úřadů jejich orgánům – s výjimkou agendy, kterou vykonávaly správní výbory – jež měla přejít na župní úřady. Zároveň měl být župní úřad dozorčí a odvolací instancí proti rozhodnutí putkmistra, magistrátu a městského policejního hejtmana těchto měst. Do čela okresního úřadu měl být postaven okresní náčelník, do čela župy jmenovaný župan. Župní zákon však byl v roce 1923 realizován jen na Slovensku a tak se správní organizace Podkarpatské Rusi vůbec nedotkl.
Vývoj definitivní správy na Podkarpatské Rusi v roce 1927
Generální statut vyhlášený generálem Hennocqueem v listopadu 1919 vzbudil mezi obyvatelstvem Podkarpatské Rusi značný odpor. Mezi tím však byla Národním shromážděním odhlasována ústavní listina v níž se v duchu jednání pařížské mírové konference a v souladu s tzv. malou smlouvou ze St. Germain hovořilo o „samosprávném území Podkarpatské Rusi“, které mělo být vybaveno „nejširší autonomií slučitelnou s jednotností republiky Československé“.
Dne 26. dubna 1920 se usnesla vláda na nařízení č. 356 Sb. o změně generálního statutu. Nařízení bylo vydáno na základě § 3 odst. 8 ústavní listiny, kde se pravilo, že „podrobnosti, zvláště o právu voliti a o volitelnosti do sněmu, upravující zvláštní ustanovení“. Ze slova „ustanovení“ usoudil Nejvyšší správní soud, že tuto problematiku je možné tedy upravit jak zákonem, tak nařízením, a tak vládní nařízení z dubna 1920 uznal za zákonné.[14]
Podle citovaného nařízení v čele Podkarpatské Rusi stanul guvernér jmenované prezidentem republiky na návrh vlády na dobu, než bude ustaven sněm. Do působnosti guvernéra náleželo zastupovat Podkarpatskou Rus při jednání s vládou, řídit jednání guberniální rady, podepisovat nařízení a výnosy normativní povahy vydávané civilní správou pro celé podkarpatoruské území, jmenovat úředníky atd. Vedle guvernéra byl prezidentem republiky dále jmenován viceguvernér, jako jeho zástupce a zároveň „bezprostřední představený všech referentů Civilní správy Podkarpatské Rusi přidělených a úřadů i ústavů Civilní správě přičleněných a podřízených“ (§ 3 odst. l). Spory mezi guvernérem a viceguvernérem rozhodovala vláda. Jako vzor vztahu mezi guvernérem a viceguvernérem pravděpodobně sloužil vztah generálního guvernéra a ministerského předsedy v britských dominiích. Viceguvernér tedy nebyl pouhým náměstkem guvernéra a jemu podřízený, nýbrž samostatným úředníkem s vlastní kompetencí, přímo zodpovědný vládě.
Vládní nařízení č. 356/1920 Sb. dále předpokládalo zřízení guberniální rady, kterou mělo tvořit kromě guvernéra a viceguvernéra deset volených a čtyř vládou jmenovaných členů. Tenko orgán však nikdy vytvořen nebyl.
Původně administrátoru, později viceguvernéru byl zřízen k ruce sbor úředníků nazvaný Civilní správa Podkarpatské Rusi. I když statut o ní výslovně nemluvil, uvedené nařízení jí však přijímá jako hotovou věc, aniž by ji jakkoli redukovalo. Před vydáním citovaného nařízení se ovšem civilní správou rozuměl celek státní administrativy jednotně reprezentovaný vedoucím úředníkem (administrátorem). Citované nařízení však hovořilo (§ 2, písm. c) i o úřadech nepodléhajících civilní správě, z čehož se usuzovalo na náběh k dvoukolejnosti spočívající ve vytvořené autonomní správy, v jejíž čele stál guvernér a státní správě nepodléhající.
Kompetenci Civilní správy Nejvyšší správní soud interpretoval dvojím ovšem zcela protichůdným způsobem. Nejprve konstatoval, že civilní správa je souborem expozitur jednotlivých ministerstev, a proto může rozhodovat bez zvláštního zmocnění jako nejvyšší instance, tedy rovněž i v těch věcech, které jsou vyhrazeny kterémukoli ministru.[15] Později však tento soudní orgán prohlásil, že Civilní správa nebyla zřízena proto, aby zastupovala ústřední úřady a z toho důvodu ke každému rozhodnutí spadajícímu do kompetence ministra je zapotřebí buď speciálního nebo všeobecného zmocnění nebo alespoň dodatečné schválení.[16] Odborná literatura se však spíše klonila k první interpretaci vzhledem k tomu, že Civilní správa administrativně tvořila celek s jedním prezidiem, společnou účtárnou, společnou kancelářskou manipulací a jednotným kancelářským řádem.[17]
Po vydání nařízení č. 356/1920 Sb. byl jmenován guvernérem H. P. Žatkovič, který se funkce ujal manifestem z 16. dubna 1920. Viceguvernérem se stal P. Ehrenfeld. Pro rozpory s vládou však Žatkovič 17. března 1922 rezignoval, a tak funkce guvernéra zůstala až do roku 1923 neobsazena. Teprve 14. září 1923 byl prezidentem republiky jmenován guvernérem A. Beskid a viceguvernérem A. Rozsypal.
Území Podkarpatské Rusi bylo rozděleno na čtyři historické župy se sídlem v Užhorodě, Mukačevě, Berehové a Velkém Bočkově. Z Velkého Bočkova však byl brzy přesídlen župní úřad do Marmarošské Solotviny. V roce 1921 však bylo provedeno nové rozdělení na pouhé tři župy se sídlem župního úřadu v Užhorodě, Mukačevě a Velké Sevljuši. Do čela všech župních úřadů byli postaveni jejich správcové. Samotná města Užhorod, Mukačevo a Berehovo byla považována za města s regulovaným magistrátem, kam byli posláni vládní komisaři, kteří společné s městským policejním kapitánem stáli v čele úřednického aparátu.[18] Na konferenci župních správců 13. prosince 1922 v Užhorodě však bylo usneseno, aby tato města byla prohlášena za velké obce.[19] Vláda však svým nařízením č. 171. Sb. ze 7. srpna 1923 rozhodla poněkud jinak. Města Užhorod a Mukačevo zůstala městy s regulovaným magistrátem, pouze město Berehovo bylo převedeno do skupiny velkých obcí.
K další reorganizaci místní správy došlo v roce 1923, kdy vládním nařízením č. 113 Sb. ze 7. června byla veškerá působnost municipálních výboru, vrchních županů a místožupanů přenesena na správce župního úřadu. Působnost správního| výboru, pokud rozhodoval v první instanci, se rovněž přenášela na župního správce, v případě, že rozhodoval až v instanci druhé (tedy v první instanci rozhodoval místožupan) přenášela se jeho působnost na Civilní správu Podkarpatské Rusi. Zároveň tímto nařízením došlo k nové úpravě správy ve městech. Byla sem rozšířena působnost zákona č. 75/1919 Sb. o volebním řádu do obcí, a v podstatě po vzoru zákona č. 233/1920 Sb. o postátnění správy ve městech s regulovaným magistrátem na Slovensku došlo k obdobnému opatření i zde. Zákonem č. 62 Sb. z 31. března 1925 byla potom na území Podkarpatské Rusi přenesena působnost zákona č. 234/1922 Sb. o prozatímní úpravě obecního zřízení na Slovensku, ovšem s některými v zákoně uvedenými odchylkami.[20] V nižších správních instancích byla tedy v podstatě ponechána uherská organizace.
K poslední reorganizaci správy před zavedením zemského zřízení došlo na Podkarpatské Rusi vládním nařízením č. 84/1926 Sb. na základě něhož byly od l. července 1926 tři samostatné župy sloučeny v jednu se sídlem župního úřadu v Mukačevu.
Dne 9. ledna 1922 byla rovněž na Podkarpatské Rusi usnesením ministerské rady ukončena vojenská diktatura.[21] Stejně jako v ostatních částech republiky byly i zde na 16. září 1923 vyhlášeny obecní volby[22], a tak mohlo dojít k aktivizaci i obecní samosprávy. Všechny uvedené právní normy zde vytvářely jen provizorium, které se odstranilo až realizací tzv. organizačního zákona v roce 1928 a zavedením zemského zřízení.
* * * *
Organizace politické správy i územní samosprávy Podkarpatské Rusi bylo třeba řešit v souladu s unifikací správy na celém území republiky s přihlédnutím k určitým specifičnostem této části československého státu a k příslušným ustanovením mezinárodních dohod a československé ústavy.
Léta 1920 – 1927 ani v nejmenším nepřinesla sjednocení veřejné správy. Nejen, že zůstala dvojkolejnost, po jejímž odstranění se od roku 1918 stále více volalo, ale situace se zkomplikovala ještě tím, že namísto z habsburské monarchie převzatého správního dualismu se realizací župního zákona na Slovensku vytvořily systémy tři: na Slovensku byl realizován československý župní zákon, na Podkarpatské Rusi zůstalo uherské župní zřízení a v českých zemích rakouský správní systém. Tento stav pochopitelně nemohl mít dlouhého trvání. Z toho důvodu vládní kruhy musely definitivně sáhnout po správní reformě, která by s konečnou platností vytvořila na území Československé republiky jednotný správní systém, jenž by zároveň vyřešil vztah mezi samosprávou a státní správou. Ke konečnému vyřešení tohoto problému tedy došlo až v letech 1927 – 1928 přijetím a realizací tzv. organizačního zákona.
Návrh správní reformy byl na ministerstvu vnitra připraven pravděpodobně již koncem roku 1926[23] a v průběhu ledna 1927 byl předmětem diskusí mezi stranami vládní koalice. Celá příprava zákona i lednová diskuse se konaly tzv. za zavřenými dveřmi a proto podrobnosti o jeho obsahu na veřejnost v této době v podstatě nepronikly. V lednu byla předloha zároveň dána k připomínkovému řízení jednotlivým ministerstvům, 3. února k ní vyslovila souhlas vláda a postoupila ji k projednání v parlamentu.[24] Až teprve od tohoto okamžiku začala být postupně veřejnost informována prostřednictvím denního tisku o hlavních myšlenkách vládního návrhu.[25]
I když bylo neustále zdůrazňováno, že se jedná pouze o novelu župního zákona z roku 1920, ve skutečnosti vládní návrh župní zřízení zcela negoval. Základními administrativně teritoriálními jednotkami se měly stát země, přičemž jednou ze čtyř měla být právě Podkarpatská Rus. Každá země se měla stát samostatnou právnickou osobou s vlastními orgány. Na úrovni zemí a okresů mělo dojít k odstranění dvojkolejnosti postátněním okresní a zemské samosprávy. Volené orgány měly být tedy podřízeny byrokracii. Mělo také dojít k posílení postavení vlády a byrokracie a k upevnění centralismu.
Návrh správní reformy, tak jak byl předložen, však vzbudil velký odpor nejen u opozice, ale i u řady koaličních stran. Tento postoj se ukázal již začátkem března 1927 při prvním projednávání návrhu v ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny Národního shromáždění.[26] Negativní stanovisko k návrhu vyjádřil i guvernér Podkarpatské Rusi v přípise zaslaném ministerstvu vnitra, v němž upozornil, že řada ustanovení tohoto návrhu odporuje ústavě, která podkarpatoruskému území garantovala autonomii a zároveň, že se tímto zákonem ruší práva guvernéra, jež se přenáší na zemský úřad a zemského prezidenta. Zároveň se v této době rozpoutal boj mezi Užhorodem a Mukačevem o sídlo zemského úřadu.[27] Kritický postoj k osnově vyjádřil při jejím projednávání v plénu Poslanecké sněmovny i I. Kurtjak za Autonomní zemědělský svaz Podkarpatské Rusi. Záporné stanovisko zaujali i zástupci podkarpatoruských stran v Senátu Národního shromáždění.[28] Zákon však byl většinou hlasů přes odpor některých politických stran i zástupců národnostních menšin přijat a v roce 1928 bylo započato s jeho realizací.
Základem administrativního rozdělení republiky se tedy staly země. Země podkarpatoruská nastoupila na místo dřívější župy mukačevské. Sídlem zemského úřadu se stal Užhorod. Realizace organizačního zákona v jednotlivých částech republiky s sebou přinesla řadu problémů. Mimo jiné právě v případě Podkarpatské Rusi musela být vyřešena otázka vztahu zemských orgánů k předpokládanému sněmu. K tomu na žádost poslanců podal podrobnější vysvětlení ministr vnitra J. Černý již v ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny Národního shromáždění. Zdůraznil, že zemské zastupitelstvo v žádném případě nebude nahrazovat zemský sněm, poněvadž se jedná o orgán správní. V momentu, kdy by k vytvoření sněmu došlo, muselo by být zemské zastupitelstvo zrušeno, protože by jeho úkoly přešly na sněm. Jak se však v budoucnu ukázalo, sněm vytvořen nebyl a tak tento problém nebylo nutné řešit.[29]
Nižšími správními jednotkami se staly okresy, jejichž obvody a sídla určila vládní nařízení č. 93 a č. 174/1928 Sb. Okresní úřady v zemi Podkarpatoruské byly umístěny v městech Berehovo, Velký Berezný, Chust, Iršava, Mukačevo-venkov, Perečín, Rachov, Sevluš, Svalava, Tačovo, Užhorod-venkov a Valové. Začaly vykonávat ve svém obvodu správu, jež podle do té doby platných předpisů příslušela slúžnovským úřadům a jejich přednostům, jakož i působnost, která byla zvláštními předpisy přikázána okresním úřadům. Zároveň byla vláda zmocněna, aby některé záležitosti, jež patřily slúžnostkým úřadům na Podkarpatské Rusi svěřila úřadům jiným. Ustanovení o Podkarpatské Rusi bylo do zákona zakotveno vzhledem k organizaci politické správy na tomto území a vzhledem k vládnímu nařízení č. 113/1923 Sb., jímž byla prozatímně upravena příslušnost administrativních úřadů na Podkarpatské Rusi.
Na zemský úřad přešla správa příslušející do té doby Civilní správě Podkarpatské Rusi, župnímu úřadu a jeho přednostovi. Do čela zemského úřadu byl jmenován zemský prezident služebně podřízený ministru vnitra, jímž se stal Antonín Rozsýval. Samosprávnou složku mělo představovat zemské zastupitelstvo tvořené 18 členy, které bylo ze dvou třetin voleno a z jedné třetiny jmenováno z řad tzv. odborníků.
Na 2. Prosince 1928 byly vyhlášeny volby do zemských a okresních zastupitelstev. Na Podkarpatské Rusi z nich vyšla vítězně strana agrární, před stranou komunistickou a maďarskou národní stranou.
* * * *
Ani ve třicátých letech se postavení Podkarpatské Rusi nezměnilo. Politická situace zde i v této době byla značně kritická. Tíživé hospodářské poměry především v první polovině třicátých let vyvolaly značný vzrůst revolučních nálad a autority komunistické strany, která se ve volbách v květnu 1935 stala nejsilnější politickou stranou Podkarpatské Rusi. Koaliční strany ztrácely den ze dne své příznivce. Zároveň sílily nacionalistické až šovinistické strany s autonomistickým programem. K Vološinově straně a Autonomnímu zemědělskému Sojuzu, přibyla v roce 1934 Ruská nacionálně autonomní strana pod vedením Fencika, jež úzce spolupracovala s luďáky za podpory některých českých stran. Reprezentanty podkarpatských politických kruhů v roce 1936 byly vypracovány osnovy čtyř vládních nařízení: o zřízení guvernérovy kanceláře, o prozatímní úpravě postavení guvernéra, o zřízení guberniální rady a o zřízení oddělení ředitelství pošt a telegrafů, ředitelství státních drah, vrchního soudu a obchodní a živnostenské komory. Všechny osnovy měly být vydány jednak na základě § 3 ústavní listiny, jednak zákona č. 109/1934 Sb. o mimořádné moci nařizovací. Osnovy v podstatě zachovávaly organizační schéma zakotvené v nařízení č. 356/1920 Sb. a přizpůsobené novým poměrům. Jednou z vad těchto návrhu však byla jejich značná právní nepropracovanost. Například v osnově o prozatímním postavení guvernéra byla funkce zemského prezidenta přikázaná zároveň guvernérovi i viceguvernérovi, aniž jejich kompetence byla rozhraničena a upraven jejich vzájemný poměr. Hlavně se však osnovám vytýkalo, že hodlají upravovat vládními nařízeními věci, které byly ústavní listinou vyhrazeny zákonodárné moci.[30]
Nastalé poměry v této oblasti však nakonec donutily vládu, aby v první polovině roku 1937 přikročila sama k řešení některých otázek Podkarpatské Rusi. Obsah navrhovaných čtyř osnov byl na ministerstvu vnitra podstatně přepracován a vtělen do návrhu zákona o prozatímní úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvislých organizačních opatřeních, který byl po připomínkovém řízení předložen 3. června 1937 Národnímu shromáždění a 26. června 1937 schválen jako zákon č. 172 Sb.[31]
Podle této nové právní úpravy v čele Podkarpatské Rusi stál guvernér jmenovaný a odvolávaný prezidentem republiky. Do jeho kompetence spadalo především podávání návrhů a dobrých zdaru vládě v otázkách týkajících se výhradně nebo převážně Podkarpatské Rusi. Vyjadřoval se k návrhům na propůjčování služebních míst v politické správě, předsedal schůzím zemského zastupitelstva, spolupodepisoval písemnosti, pokud šlo o vyřizování věcí spadajících do působnosti zemského zastupitelstva atd. Dále mu příslušelo právo určovat starosty měst Užhoroda a Mukačeva, pokud by to podle platných předpisů příslušelo vládě, na návrh zemského úřadu potvrzovat volby starostů obcí atd.
Částečně nově bylo upraveno postavení viceguvernéra, který byl státním úředníkem a právním postavením zemského prezidenta. Toto ustanovení však bylo pouze legalizováním dosavadní praxe, protože po zavedení zemského zřízení na Podkarpatské Rusi byl dosavadní viceguvernér jmenován zemským prezidentem, přičemž nebyl zároveň zproštěn funkce viceguvernéra. Z toho vyplývalo, že jeho kompetence byla dvojí: jednak byl zástupcem guvernéra, jednak přednostou zemského úřadu. Z této úpravy tedy bylo zřejmé, že se tímto na Podkarpatské Rusi zaváděla výrazná dvojkolejnost, kdy státní správa byla podřízena v podstatě viceguvernérovi. Ani toto nebylo nic úplně nového, protože se i v tomto směru vlastně navazovalo na předchozí úpravu. Rovněž vztah mezi guvernérem a viceguvernérem se tím nezměnil, nebyli si navzájem podřízeni, ale jednalo se o dva samostatné články státního mechanismu.
Zcela nové bylo ovšem upraveno postavení guberniální rady, která i když byla zakotvena i do vládního nařízení č. 356/1920 Sb. vytvořena nebyla. Mělo se i podle nové právní úpravy jednat pouze o dočasný orgán, působící do té doby než bude zřízen zemský sněm. Guberniální radu měli tvořit všichni členové zemského výboru a dalších devět členů volených zemským zastupitelstvem, a to i z osob, které nebyly jeho členy. Guberniální rada se měla stát poradním orgánem guvernéra, přičemž její usnesení neměla být závazná. Z toho bylo patrné, že ač vládní důvodová zpráva zdůrazňovala, že „její politický vliv na správu veřejných záležitostí nelze podceňovat“, její postavení bylo více jak problematické.
Další oblasti politické správy a samosprávy Podkarpatské Rusi tímto zákonem dotčeny nebyly.
Zákon č. 172/1937 Sb. však byl proveden pouze částečně. Jakmile totiž mělo být přikročeno k provedení ustanovení o guberniální radě, objevily se značné obtíže. Nejprve vznikl problém s jejím obsazením, po jeho překonání došlo k rozporům o jednacím řádu tohoto sboru. Z toho důvodu tato instituce ani v této době de facto nevznikla.
Zákon o postavení guvernéra Podkarpatské Rusi zdaleka problém postavení této nejvýchodnější části republiky a její správy uspokojivě nevyřešil. Naopak v této době se začaly mnohem důrazněji hlásit o slovo znovu zastánci autonomie. Výsledkem toho byl především návrh, který předložila autonomistická strana podkarpatoruská (tzv. kurťjakovci) se souhlasem části členů agrární strany (senátor Bačinskij), který předpokládal výraznější rozšíření pravomoci zemského sněmu, než jakou předpokládala ústavní listina. Návrh se však ve vládních kruzích nesetkal s příznivým ohlasem, a tak i nadále otázka podkarpatské autonomie zůstala otevřená.[32]
[1] K tomu m.j. ze socialistické literatury – Houser, J., Zakarpatská Ukrajina a buržoazní předmnichovská republika, In: Právník, 91, 1952, s. 565n.; Rázek, M., Okupace Zakarpatské Ukrajiny čs. vojskem na jaře 1919, In: Historie a vojenství, 1960, s. 51n.; Meĺnikovová, I. N., Jako bola Zakarpatská Ukrajiny včleněna r. 1919 do Československa, In: Sovětská věda – historie, 2, 1952, s. 615n.; Krempa, I., Prisoedinenie Zakarpatskoj Ukrajiny k Čechoslovakii, Historica, 20, 1980, s. 135n.; z literatury z první Československé republiky – Krofta, K., Podkarpatská Rus a Československo, Praha 1935; Kadlec, K., Podkarpatská Rus a Československo, Praha 1935; Kadlec, K., Podkarpatská Rus, Praha 1920; Raušer, A., Připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice. In: Podkarpatská Rus, Bratislava, s. 60n.; Nečas, J., K jubileu připojení P. Rusi k Čsl. republice, In: Naše doba, 36, 1929, s. 452n.
[2] Národní archiv (NA), fond PMR 1919 6 – 8, karton 4033, protokol ze 105. schůze vlády z 29. června 1919.
[3] NA, fond PMR 1919 10 – 12, karton 4035, protokol ze 136. Schůze vlády ze dne 7. září 1919.
[4] Peroutka, F., Budování státu, III. Díl, Praha 1936, s. 1618
[5] Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, sestavil Bohuslav, J. V., sv. VI. (Nálezy z roku 1924), část II., Praha 1925, nález č. 4167, s. 2179
[6] Slovník veřejného práva československého. Díl I., Brno 1929, s. 112.
[7] Dalšími členy byli: A. Vološin, J. Braščajko, Toronský a J. Hadžega (NA, fond PMR 1919 10 – 12, karton 4035, protokol ze 143. schůze vlády z 28. listopadu 1919).
[8] Pražské noviny z 12. října 1919
[9] S tím srov. např. Hora, A., Organizace státní správy Podkarpatské Rusi, Propagační knihovna Československého cizineckého úřadu, sv. X, Praha 1919, s. 7n.; Vybudování administrativy v Podkarpatském Rusínsku, Lidové noviny ze 17. října 1919.
[10] Weyr, Fr., Československé právo správní, Brno 1922; Juristenzeitung, 1922, č. 11
[11] Baxa, B., Zákon o zřízení župním a jeho nedostatky, Praha 1922
[12] Laštovka, K., Zákon župní. I. díl, Bratislava 1925, s. 29. K tomu Laštovka, K., K otázce místní působnosti župního zákona, In: Právny obzor, 5, 1922, s. 193n.
[13] NA, fond MV 1918 – 1924, karton 116, sign. 3/18/7/5.
[14] Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, sestavil J. V. Bohuslav, roč. VII (Nálezy z roku 1925, čís. 4289 – 5255), Praha 1926, nález č. 4608.
[15] Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, sv. IV (Nálezy z roku 1922, čís. 1092 – 1802), Praha 1924, nález č. 1764; tamtéž, roč. V (Nálezy z roku 1923, čís. 2335 – 3046), část II., Praha 1925, nález č. 2474; tamtéž, roč. VIII (Nálezy z roku 1926, čís. 5256 – 6191), Praha 1927, nález č. 5709.
[16] Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, roč. VIII (Nálezy z roku 1926, čís. 5256 – 6191), Praha 1927, nález č. 5514; tamtéž, roč. IX (Nálezy z roku 1927, čís. 6192 – 7005), Praha 1928, nález č. 6211; tamtéž, roč. (Nálezy z roku 1927, čís. 6192 – 7005), Praha 1928, nález č. 6621; tamtéž, roč. X (Nálezy z roku 1928, čís. 7006 – 7662), Praha 1929, nález č. 7360.
[17] K tomu NA, fond PMR-S, karton 598, sign. 1687.
[18] NA, fond MV 1918 – 1924, karton 116, sign. 3/18/7/4/3.
[19] NA, fond MV 1918 – 1924, karton 117, sign. 3/18/15.
[20] K tomu Úradné noviny Civilní správy Podkarpatské Rusi z 23. května 1925.
[21] Úradné noviny Civilní správy Podkarpatské Rusi z 29. dubna 1922. K tomu NA, fond MV 1925 – 1930, karton 812, sign. 1/16/92.
[22] Úradné noviny Civilní správy Podkarpatské Rusi z 25. srpna 1923.
[23] Místo žup – čtyři zemské svazy? Národní listy Večerník z 21. prosince 1926; Pilař, J., Návrat k zemím, Národní listy z 23. ledna 1926; O reformě veřejné správy, Národní listy z 31. prosince 1926.
[24] NA, fond 1926 – 1927 12 – 3, karton 4069, protokol ze schůze vlády z 27. ledna 1927 a 3. února 1927; Národní listy Večerník z 19. ledna 1927; Národní listy ze 4. února 1927; Venkov z 27. ledna 1927 ad.
[25] Pelc, F., Reforma veřejné správy, Národní listy z 2. a 3. února 1927; Dyk, V., Reforma veřejné správy, Národní listy z 11. února 1927; Joachim V., Ústava a reforma vnitřní správy, Národní listy z 13. února 1927; Pilař, J., Velké dílo, Národní listy z 15. února 1927; Borovička, J., Úřednictvo-byrokracie?, Venkov z 5. března 1927; Joachim, V., Svoboda občanů a pravomoc úřadů, Venkov z 20. března 1927 ad.
[26] Archiv Parlamentu České republiky, fond PS II, karton 73, protokol ze schůze ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny z 3. března 1927. K tomu Tisky Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé, II. volení období, tisk 831.
[27] NA, fond MV 1925 – 1930, karton 887, sign. 3/15/8/4.
[28] Těsnopisecké zprávy o schůzích Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé, II. volební období, zápisy z 90., 91., 92., 93. a 94. schůze z 27., 28. s 30. června 1927 a 1. července 1927; Těsnopisecké zprávy Senátu Národního shromáždění republiky Československé, II. volební období, zápisy z 95., 96. a 97. schůze z 12. – 14. července 1927.
[29] Archiv Parlamentu České republiky, fond PS II, karton 74, protokol ze schůze ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 8. června 1927; k tomu Polák, K., Západní hranice Podkarpatské Rusi, In: Naše samospráva, 2, 1925, s. 13; Peška, Z., Podkarpatská Rus. In: Slovník veřejného práva československého, sv. III, Brno 1934, s. 107.
[30] Peška, Z., Nové zřízení Podkarpalské Rusi, Praha 1938, s. 8 – 9.
[31] Tisky Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, III. vol. období, tisk 936.
[32] Peška, Z., Nové zřízení Podkarpatské Rusi, Praha 1938, s. 44.