Podání návrhu na přezkum Advokátní kancelář Havlíček odůvodnila jako exemplární případ, kdy byl odposlech nařízen zcela nesmyslně a odkázala v tomto smyslu na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu pro podporu své argumentace.
Dále se advokátní kancelář ohradila proti vedení celé trestní kauzy, neboť se jednalo o civilní spor, kde byly orgány činné ve trestním řízení, dnes již zcela typicky, zneužity pro obstarání důkazů jedním z účastníků civilního řízení za notné asistence policie, státního zastupitelství a konečně i soudu, který nařídil dokonce odposlech.
Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v tomto případě lze uvést následující (citací z odůvodnění Nejvyššího soudu parafrázovaného vyjádření NSZ):
Státní zástupce shrnuje spisový materiál a považuje nařízené odposlechy za přiměřené, neboť nebylo možné získat informace jiným méně invazivním způsobem s ohledem na časový odstup od skutku (2 roky). Argumentuje dále tím, že měla být monitorována komunikace podezřelých, kdy byl dán předpoklad, že se tito budou domlouvat na obsahu svých výpovědí. Státní zástupce akcentuje fázi trestního řízení, kdy v počátcích prověřování úkony orgánů činných v trestním řízení jsou logicky ovlivněny nedostatkem relevantních informací a současně není jisté, zda zajištěný důkaz k odhalení pachatele skutečně povede. Ani takové okolnosti však nezbavují orgány činné v trestním řízení povinnosti jednat ve smyslu § 2 odst. 4, odst. 5 tr. …Na závěr svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 314n odst. 1 tr. ř. usnesením vyslovil, že zákon nebyl porušen.
Nejvyšší soud při hodnocení situace neopomněl uvést:
„Formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ podle § 88 odst. 1 tr. ř. zákon vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v § 2 odst. 4 tr. (. tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.„
Precizně se Nejvyšší soud pak zabýval situací, kdy byl příkaz k odposlechu vydán dva roky po domnělém spáchání trestného činu, kdy takové nařízení není vyloučeno, ale je to neobvyklé. Dále se zamýšlí na tím, že doba odposlechu byla soudem nařízena na dobu maximálně možnou, tedy 4 měsíců, byť policie požadovala dobu kratší – pouze 3 měsíce. Nejvyšší soud k tomu uvádí:
V dané věci ovšem soudce nijak v příkazu dobu povoleného odposlechu blíže relevantně nezdůvodnil, stejně tak policejní orgán, který nakonec sám požadoval povolení na dobu kratší, a státní zástupce, což nepochybně představuje vadu tohoto příkazu. Dále se sluší pro jistou přesnost poznamenat, že důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na konkrétní dobu nebyly v dané věci ani „materiálně“ seznatelné z konkrétních skutkových okolností.
„Materiální seznatelností“ můžeme rozumět, že nikdo: ani policie, ani státní zástupce, ani soud ze spisu neměli a nemohli zjistit, že by odposlech byl v této konkrétní kauze měl a mohl být nařízen. Tristní je, že přes vše výše uvedené nařízen byl. Policie je v přípravném řízení kontrolována a úkolována státním zastupitelstvím. Státní zástupce v přípravném řízení je garantem zákonnosti celého procesu, tedy zejména v tomto smyslu kontroluje kroky policie při jejich činnosti a zároveň své činnosti, aby postup byl dle § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství:
„rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.“
Některé věci ale sám státní zástupce nemůže nařídit a ani o nich rozhodnout, typicky odposlechy, zbavení obviněného osobní svobody vzetím do vazby. O těchto věcech musí rozhodnout na návrh státního zástupce soud, který je z této „třístupňové“ soustavy (policie, státní zástupce, soud) poslední instancí mající za cíl nejpečlivější ochranu práv osob zúčastněných na vyšetřování. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí ale uvedl, že vlastně ani jeden ze stupňů nebyl schopen řádně odůvodnit své žádosti a soud rozhodnutí. Nejvyšší soud dokonce dodává, že nebyly žádné předpoklady v dané věci, aby bylo takto extrémním způsobem zasaženo do soukromí dvou slušných lidí.
Policie, státní zastupitelství i soud své návrhy a rozhodnutí odůvodnily tím, že může existovat obava, že se mezi sebou podezřelé osoby mohou domlouvat. Nejvyšší soud toto odůvodnění vypíchnul nad všechny výše uvedené chyby a se značnou mírou ironie kritizuje tento postup a toto odůvodnění. Zdůrazňuje totiž, že to je vlastně možné vždy, ale není možno všechny odposlouchávat s myšlenou, že třeba něco řekne. Ad absurdum bychom pak měli odposlouchávat všechny obyvatele a návštěvníky naší republiky, protože určitě víme, že někdo trestnou činnost páchá, zároveň tímto bychom mohli vypátrat ty, o kterých ještě vůbec nevíme.
„Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že argumentace soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně obavy z domlouvání si obsahu výpovědí před orgány činnými v trestním řízení osobami podezřelými sama o sobě nemůže obstát, jako důvod pro nařízení odposlechu. Lapidárně řečeno, při akceptaci tohoto zdůvodnění, by bylo možno vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pro jakoukoliv trestnou činnost splňující podmínky stanovené v § 88 odst. 1 tr. (., nebo) v každém případě může existovat určitá obava, že se pachatelé a zainteresované osoby budou domlouvat na postupu před orgány činnými v trestním řízení a na obsahu výpovědí. Jistou výjimku by představovala situace, kdyby se podezřelé osoby či obvinění plně a bez jakýchkoliv pochybností doznali ke spáchání trestné činnosti…Předně úvaha o tom, že se osoby podezřelé ze spáchání dané trestné činnosti, mohou domlouvat na svých výpovědích před orgány činnými v trestním řízení, byla zcela obecná, nebyla podložena žádnými konkrétními zjištěními.“
Nejvyšší soud vlastně apeluje v tomto smyslu na soudy, které mají pravomoc rozhodovat o takto extrémních zásazích do základních lidských svobod, aby slepě nepřebírali argumentaci policie a státního zastupitelství, neboť oni jsou oním garantem spravedlivého procesu. Pochybí-li policie, měl by na to přijít státní zástupce jako garant zákonnosti a chybu napravit. Pokud tak neučiní, chybu přebírá. Musíme se přiznat, že překvapivé je pro nás stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, které se vlastně za tento protizákonný postup postavilo a schválilo je ve svém vyjádření Nejvyššímu soudu.
Nastane-li tato situace, pak jediným, kdo může zabránit poškození základních práv a svobod je soud. Ten musí vždy prozkoumat spisový materiál a pečlivě učinit vlastní závěr o dané věci a o požadavku státního zastupitelství. Když to neučiní, mohou nastat situace, kdy je škoda nenávratná, např. v případě vzetí do vazby, kde dojde-li k excesu, pak to může znamenat konec života, konec kariéry, konec vztahů, atd.