V roce 2012 byla mezi stranami – podnikateli – sjednána rozhodčí smlouva, která obsahovala ujednání o konkrétním rozhodci (alternativa I) s možností, že pokud rozhodce odmítne nebo nebude moci vykonávat funkci rozhodce, strany se dohodly na této konkrétní osobě jako na „appointing authority“, tedy že bude oprávněna určit nezávislého rozhodce (alternativa II). Neučiní-li tato jmenovitě určená osoba ani toto, pak je dána pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (alternativa III).
Téhož roku na základě výše popsané rozhodčí smlouvy proběhlo rozhodčí řízení, přičemž rozhodoval jmenovitě určený rozhodce (došlo k naplnění alternativy I rozhodčí smlouvy). Ze strany podlehnuvší v rozhodčím řízení nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti a na základě rozhodčího nálezu byl v roce 2014 nařízen výkon rozhodnutí, respektive dne 4.2.2014 byl okresním soudem pověřen soudní exekutor k provedení výkonu rozhodnutí.
Dne 25.2.2014 podal povinný návrh na zastavení exekuce. Důvodem mj. byla namítnutá neplatnost rozhodčí smlouvy. Tento návrh byl posouzen okresním soudem a shledán jako neoprávněný. Návrh na zastavení exekuce byl tedy zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný v zákonem stanovené lhůtě odvolání. Věc posuzoval krajský soud.
Krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnul tak, že exekuci v celém rozsahu zastavil, náklady řízení nepřiznal ani exekutorovi a ani povinnému. Odvolací soud poskytnul stranám následující odůvodnění svého rozhodnutí:
„Z judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak z usnesení ze dne 27.8.2013, sp.zn. 20 Cdo 999/2013 vyplývá, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu ust. § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč.zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.
Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu – srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28.7.2011, sp.zn. 20 Cdo 2227/2011 – vyplývá, že takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal). Z dalšího usnesení Nejvyššího soudu, a to konkrétně ze dne 21.01.2015, sp.zn. 33 Cdo 68/2014 pak vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.
V posuzovaném případě z obsahu rozhodčího spisu vedeného Městským soudem v Brně (spis o uložení rozhodčího spisu v místě vydání nálezu) vyplývá, že v rámci Rámcové dohody o dodávkách a odběru zboží uzavřené v Brně dne 07.05.2012 se v bodě I. strany dohodly, že předmět této dohody je úprava vztahu mezi prodávajícím a kupujícím při dodávkách zboží a placení jeho ceny, které jsou specifikovány a uloženy na webových stránkách společnosti (oprávněné) www.xxx.cz pod názvem „Všeobecné smluvní a dodací podmínky [oprávněné]“ platné k datu podpisu smlouvy a tvoří nedílnou součást této smlouvy. Tyto obchodní podmínky se vztahují i na internetový obchod v souladu s platnými zákony. Všeobecné smluvní podmínky tak, jak jsou obsaženy v tomto rozhodčím spise na č.l. 11 až 15, upravují v článku 23 nazvaném jako „ujednání o právním režimu“ pod bodem 6 rozhodčí doložku, podle které se smluvní strany výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy nebo které vzniknou v souvislosti se smlouvou, včetně její platnosti, výkladu, realizace či ukončení, práv z tohoto právního vztahu přímo vznikajících, otázek právní platnosti tohoto právního vztahu, jakož i otázek práv s těmito právy souvisejícími, a to i v případě, že tato smlouva bude neplatná, zrušena nebo od ní bude odstoupeno apod. (dále jen „spory“), budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Smluvní strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce …, advokátka, se sídlem …, … Brno. Pokud rozhodce z jakéhokoliv důvodu odmítne nebo nebude schopen rozhodovat spor mezi stranami, jmenuje … [totéž jméno jako u rozhodce], advokátka, se sídlem …, …. Brno, nezávislého rozhodce, který spor rozhodne. Odmítne-li nebo nebude-li schopna ……., advokátka, se sídlem ……, …Brno, ani rozhodce jmenovat, bude spor rozhodnut s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádu a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou rozhodčího soudu. Ze znění této rozhodčí doložky tak vyplývá, že tato neodpovídá zákonnému znění a ani aktuální judikatuře Nejvyššího soudu.
Znění rozhodčí doložky, tak jak je obsažena ve spisu rozhodce sice explicitně jmenuje rozhodkyni …., advokátku, se sídlem ……., …. Brno, ale v dalším již uvádí, že pokud tato z jakéhokoliv důvodu odmítne nebo nebude schopna rozhodovat spor mezi stranami, jmenuje …….., advokátka, se sídlem …., …. Brno, nezávislého rozhodce, který spor rozhodne. Odmítne-li nebo nebude-li schopna ….., advokátka, se sídlem ……., ….. Brno, ani rozhodce jmenovat, bude spor rozhodnut s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádu a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou rozhodčího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že takto sjednaná rozhodčí doložka neodpovídá aktuální judikatuře Nejvyššího soudu. Tento neurčitý a tedy neplatný dovětek pak podle výše uvedeného judikátu Nejvyšší soudu způsobuje neplatnost rozhodčí doložky jako celku. S ohledem na to, že odvolací soud je vázán v tomto ohledu názorem Nejvyššího soudu a z obsahu spisu vyplynula tato neplatnost rozhodčí doložky…
Uvedené skutečnosti vedou k závěru, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná a nezpůsobilá založit pravomoc podle zákona o rozhodčím řízení. V projednávané věci byl rozhodce určen právě na základě neplatné rozhodčí doložky, z čehož plyne, že rozhodčí nález, který je exekučním titulem, byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc. Tato skutečnost činí provedení exekuce nepřípustným.“
V rámci exekučního řízení proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustný další řádný opravný prostředek. Není přípustné ani dovolání k Nejvyššímu soudu. Oprávněná se tak cítila dotčena na svých základních lidských právech výše citovaným rozhodnutím krajského soudu, a proto se rozhodla napadnout rozhodnutí u Ústavního soudu.
Převážná část argumentační linie v ústavní stížnosti oprávněné směřovala k nerespektování soudu principu vázanosti zákonem. Tato výtka byla adresována soudu vydávajícímu napadené rozhodnutí, ale krom toho také Nejvyššímu soudu ohledně argumentace ve věci sp.zn. 33 Cdo 68/2014 ze dne 21.01.2015, ve kterém Nejvyšší soud dovozuje, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu.
Oprávněná se domnívala, že tímto svým postupem Nejvyšší soud zasahuje přímo do zákona, respektive zákon mění. Máme na mysli zejména ustanovení § 41 zákona 40/1964 Sb. (zákona aplikovaného v rozhodnutí Nejvyššího soudu i v napadeném rozhodnutí).
Ustanovení § 41 zákona 40/1964 Sb. stanoví: „Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část…“ Nejvyšší soud si zřejmě stejně jako krajský soud neuvědomil, že nejde o „přijetí názoru“, nýbrž o ustanovení zákona, jímž je i Nejvyšší soud vázán stejně jako soud krajský. Pokud by i vyložil toto ustanovení jinak, nebo pokud by Nejvyšší soud (následně i krajský soud) shledal, že z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část oddělit nelze od ostatního obsahu, pak by oprávněný očekával precizní odůvodnění a výklad příslušného ustanovení. Je tristní, že Nejvyšší soud toliko konstatuje, nevysvětluje (neodůvodňuje) de facto nic ze svého zcela zásadního rozhodnutí, kterým zasahuje také do stěžejního právního odvětví – občanského práva a oddělitelnosti části právních úkonů.
Je tedy aplikovatelné toto stanovisko Nejvyššího soudu obecně? Nikdy již není možné právní úkony oddělovat? Nebo půjde pouze o oblast rozhodčího řízení? Právní jistota účastníků právních vztahů je tímto a dalším obdobným přístupem ze strany obecných soudů zcela minimalizována. Není možné, aby právní jistota byla soudy, garanty zákonnosti a ústavnosti, pošlapávána. Další porušení práva na spravedlivý proces viděla oprávněná v aplikaci nadepsaného rozhodnutí Nejvyššího soudu soudem odvolacím. Odůvodnění krajského soudu de facto neodůvodňuje (vlastně shodně s nadepsaným rozhodnutím Nejvyššího soudu). Oprávněná tak vlastně nevěděla a z rozhodnutí se nedozvěděla, kde a v jakém smyslu porušila zákon a proč v exekučním řízení podlehla. Takové rozhodnutí je zcela nepředvídatelné.
Rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě je navíc zcela korespondující se zákonem a zcela sleduje jeho systematiku. S právní argumentací oprávněné vedené v tomto smyslu se však odvolací soud nevypořádal a jeho odůvodnění také právní odůvodnění neobsahuje.
Podané ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl. Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí následně zrušil. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp.zn.: II ÚS 2061/15 ze dne 1.2.2016 lze citovat:
„Stěžovatelka konkrétně vyčítá Nejvyššímu soudu, jehož právním názorem (vyjádřeným v jiných věcech) se v napadeném usnesení Krajský soud v Brně řídil, že v rozporu s § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, považuje v případě netransparentnosti určení jen některých rozhodců za neplatnou rozhodčí doložku v celém rozsahu. Pokud se Nejvyšší soud rozhodl k výkladu jdoucímu proti znění zákona, stěžovatelka by očekávala precizní odůvodnění, k němuž však údajně nedošlo. Podle stěžovatelky výklad zákona o rozhodčím řízení, který volí obecné soudy, zcela narušuje právní jistotu účastníků právního vztahu….
…Ústavní soud úvodem připomíná, že respekt a ochranu autonomie vůle považuje za základní podmínku fungování materiálního právního státu, za původní „matrici“ vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu „konstanty“ vytčené před závorkou, „v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy“ (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007). V intencích tohoto názoru pak Ústavní soud ve vztahu k rozhodčím doložkám již dříve formuloval, že strany rozhodčí smlouvy se dobrovolně a vědomě vzdávají svého práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem (nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011). Tuto jejich volbu, pakliže je učiněna v souladu se zákonnými podmínkami, je zásadně nutno respektovat, a to s výjimkou případů, kdy existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit…
…Je patrné, že výše uvedené znění doložky svou systematikou na první pohled zcela odpovídá účinnému znění zákona o rozhodčím řízení. Strany si v souladu s první větou § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení sjednaly konkrétní osobu, která měla spor rozhodnout. Pro případ, že by tato osoba rozhodovat odmítla nebo nemohla, byla ve smyslu věty druhé § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení označena za osobu, která měla určit jiného rozhodce. Pokud by i tento způsob určení rozhodce selhal, byl by spor rozhodnut stálým rozhodčím soudem….
…Ačkoli to není z napadeného usnesení odvolacího soudu zcela zřejmé, lze dovodit, že tou částí rozhodčí doložky, kterou uvedený soud považuje za neplatnou a neurčitou, je patrně zvolení [rozhodkyně] tzv. „appointing authority“, která může určit, kdo bude v dané věci rozhodcem místo ní. Možnost zvolit „appointing authority“ je však zákonem výslovně předvídána, a pokud přesto odvolací soud považoval tento postup za nesprávný, měl podrobně vyložit, proč tomu tak za konkrétních okolností daného případu je…
…Odvolací soud konstatoval, že předmětná rozhodčí doložka „neodpovídá zákonnému znění“, což ale vůbec nijak nerozvedl, a dále, že neodpovídá ani aktuální judikatuře Nejvyššího soudu. V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud cituje (na různých místech ve vztahu k různým právním otázkám) celkem čtyři rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž ani z jedné citace neplyne závěr, který odvolací soud učinil….
…Odůvodnění napadeného usnesení tudíž nemůže obstát, neboť odvolací soud rozhodčí doložku, která na první pohled odpovídá účinnému znění zákona, považuje za neplatnou pouze na základě judikatury Nejvyššího soudu, jež se týká jiného znění zákona a navíc řeší odlišné situace. Stěžovatelce tak bylo odepřeno vykonání exekučního titulu, aniž by byla schopna rozeznat, proč se tak stalo (resp. proč by měla být sjednaná rozhodčí doložka neplatná). Jak přitom Ústavní soud ustáleně uvádí, nedostatečně vyložená a zdůvodněná právní argumentace vede k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu s požadovaným účelem soudního řízení i se zásadami spravedlivého procesu, jak jim Ústavní soud rozumí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015). Pokud tedy odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, porušil tím základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny…“
Je zcela evidentní, že námitky oprávněné byly Ústavním soudem akceptovány. Ústavní soud argumentaci ohledně vysoce precizních odůvodnění výkladových „změn“ zákona použil i ve své budoucí rozhodovací činnosti (per analogiam např.: I. ÚS 190/15[1]).
Následovala také akceptace závěrů Ústavního soudu Nejvyšším soudem. Dne 18.8.2016 vydal Nejvyšší soud rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1330/2016, ve kterém konstatoval, že rozhodčí smlouva výše uvedeného znění není neplatná. K rozhodnutí krajského soud Nejvyšší soud konstatoval:
„Právní posouzení věci je nesprávné (a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dán) – mimo jiné – i tehdy, pakliže je neúplné (některé objektivně významné právní argumenty byly opomenuty), stejně jako v případě, že odvolacím soudem užitá (pro rozhodnutí určující) právní argumentace trpí logickým či věcným nedostatkem (chybou), či konečně (a konkrétně), je-li založena na judikatorních odkazech, které pro absenci dostatečné obdoby postrádají – pro dosažený výsledek – potřebnou relevanci.“
V kontextu výše uvedené argumentace v ústavní stížnosti vyslyšené Ústavním soudem Nejvyšší soud také uvádí: „…odchýlit se od výslovného znění zákona (§ 7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994 Sb.) přirozeně předpokládá (mimořádně) kvalifikované odůvodnění, neboť soud je zákonem vázán. Absence takového odůvodnění, jak se rozhodnutí odvolacího soudu stalo, je pak nejen nedostatkem relevantním (vážným), nýbrž i takovým, jenž dosahuje až roviny ústavněprávní… V této souvislosti je přiléhavé odkázat (a navázat) na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2061/15 ze dne 1.2.2016, ve němž bylo posuzováno znění rozhodčí doložky identické s tou, která byla uzavřena ve věci nyní projednávané, a v němž – týž krajský soud – proti ní uplatnil shodné výhrady jako zde…“
Velice podstatný pro platnost alternativy I a alternativy II Nejvyšší soud vyslovil závěr:
„Lze tedy uzavřít, že byl-li v režimu ustanovení § 7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném od 1.4.2012, rozhodčí smlouvou povolán jmenovitě určený rozhodce (fyzická osoba) nejen k rozhodnutí sporu jejich stran, nýbrž i k případnému určení jiného rozhodce za sebe, pak tímto původně určeným rozhodcem vydaný rozhodčí nález nelze posuzovat jako vydaný někým, kdo k tomu neměl pravomoc.“
Nejvyšší soud se tedy v souladu s nálezem Ústavního soudu obrací s apelem k úplnému respektu k principu vázanosti soudu zákonem k obecným soudům. Rozhodčí smlouva sledující přesně dikci zákona již nemá být vystavena prohlášení neplatnosti z důvodu „soudcovského dotváření práva“. Radbuchova[2] koncepce struktury účelů práva tvoří tři prvky – „základní kameny“ účelů práva: spravedlnost, účelnost (obecné blaho ve smyslu požadavku „účelného, tj. efektivního a rozumného uspořádání věcí pro dosažení obecného blaha“) a právní jistota. Efektivní a rozumné uspořádání věci pro dosažení obecného blaha budiž výsadou moci zákonodárné. Spravedlnost by měla být nadzákonným korektivem zcela výjimečného soudcovského dotváření práva. Za účelem dosažení právní jistoty je nutno respektovat elementární ústavní principy dělby moci, principy demokratického právního státu a maximálního respektu soudu k zákonu.
JUDr. Jan Havlíček, Ph.D.
_______________
[1] „V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že zákaz tzv. souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu české zákony nikdy výslovně nestanovily a tento zákaz judikatorně dotvořily až obecné soudy. Toto omezení soukromoprávních vztahů tak nestanovil zákonodárce, který je v českém ústavním pořádku primárním normotvůrcem, nýbrž obecné soudy, které mohou toliko dotvářet právo, a to navíc jen v omezené míře. Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. Takové soudcovské dotváření práva je nutné podrobit obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu, neboť tímto rozhodováním obecných soudů mohou být porušena nejen základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo stěžovatele na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy), ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005 (N 130/37 SbNU 641; 327/2005 Sb.)].“ Ústavní soud nazývá takovou právotvorbu „soudcovským dotvářením práva“.
Podle našeho názoru je podle čl. čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v kontextu pravomoci obecných soudů dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a jejich vázanosti zákonem (včetně soudu Nejvyššího) zcela nepřípustná, neboť je v demokratickém právním státě toliko výsadou ústavou daného zákonodárce původní činnost legislativní.
[2] Radbuch, G. Rechtsphilosiphie. Studienausgabe. citace převzata z Radbuch, G. O napětí mezi účely práva. 1. vyd. Wotlers Kluwer ČR a. s., r. 2012, ISBN 978-80-7357-919-7