Odpovědnost[1] (právní, společenská, etická) v širším významu se pojí s povinností osoby pečovat o jinou osobu, o věc, stav, nebo vztah. Nemůže vzniknout újma. Může být majetkového i nemajetkového charakteru. Odpovědnost za újmu a její náhrada je obecně stanovena[2]. Výše uvedené škody způsobené na majetku splňují podmínky trestní odpovědnosti v okamžiku, kdy se jednalo o trestný čin v jeho základní skutkové podstatě. Odpovědnost v širším významu slova je vysvětlena viz výše.
Právní odpovědností[3] se rozumí nepříznivé právní následky stanovené právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost. V kontextu právního jednání mohou být porušeny sociální normy vedoucí ke vzniku více odpovědností. Právní odpovědnost byla založena na právních normách v určitém systému vztahů a vazeb v horizontu i vertikálně. Při vzniku právní odpovědnosti vzniká schéma primární právní povinnosti, která bývá porušena. Poté následuje vznik sekundární právní povinnost sankční povahy. V kontextu výše uvedených veličin lze sledovat pojem právní odpovědnost z několika úhlů pohledu: a) předvídané nepříznivé následky, b) donucení přímé – nucené splnění právní povinnosti, c) donucení nepřímé – hrozba sankce (vznik právní odpovědnosti).
Deliktní způsobilost[4] – termín spojen s právní odpovědností dopadající na každého, kdo může prostřednictvím svých mentálních schopností a momentálního duševního stavu rozpoznat protiprávnost svého jednání. Způsobilost mají právnické i fyzické osoby, které umí rozpoznat protiprávnost (škodlivost) svého jednání a ovládnout je. Nedostatek deliktní způsobilosti vylučuje obecnou odpovědnost, jedná-li se o objektivní odpovědnost, záleží na okolnostech vzniku. Obecná odpovědnost je odpovědností za zavinění. Jedná se o porušení povinnosti stanovené trestním zákonem pouze pro fyzické osoby.
Vzhledem k popisovanému jevu, tedy infanticidiu[5], se jedná v některých případech o protiprávnost, která je popsána jako objektivní odpovědnost. Jedná se o odpovědnost za protiprávní stav – tedy výsledek.
Objektivní odpovědnost absolutní, kdy nese odpovědnost vis maior, přestože vyvine veškeré úsilí, aby škodlivý následek nenastal. Subjektivní odpovědnost je odpovědnost za zavinění či vyvinění. Možno hovořit o zbavení se subjektivní odpovědnosti.[6]
Objektivní stránka deliktu je určité jednání, které vytváří následek a spojuje se vznikem právní odpovědnosti. Musí existovat příčinná souvislost příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Subjekt může být odpovědný za čin – delikt pouze v případě, že bylo prokázáno, že jeho jednání přímo vyvolalo určitý následek. Okolnosti vylučující protiprávní jednání: nutná obrana, krajní nouze, právo na odpor vůči státu. Subjektivní stránka deliktu je dána druhem zavinění: jednání úmyslné (dolus) – přímý úmysl (dolus directus), nepřímý úmysl (dolus eventualit); nedbalostní jednání (culpa) – vědomá hrubá nedbalost (culpa lata), nevědomá lehká nedbalost (culpa levis).[7]
1. Právní způsobilost
Způsobilost k právům a povinnostem měla osoba, jež mohla být subjektem právního vztahu. Činit právní úkony tedy právně jednat mohou osoby fyzické, a to s ohledem na jejich psychický stav vyspělosti. Záleží na dosažení zletilosti.
Postavení žen[8] ve společnosti bylo dáno právní způsobilostí. Diference byla zakotvena v sociálních vztazích. Příkladem byla Kniha Tovačovská, která předkládala hranice zletilosti. Ve stavu panském byli muži zletilí v 16 roku věku a ženy ve 14 roku věku, ve stavu rytířském byli muži zletilí v 17 roku věku a ženy v 15 roku věku, poslední skupinou byli poddaní – muži byli zletilí v 18 roku věku a ženy v 16 roku věku.
Pokud bychom měli hovořit o obecné hranici plnoletosti v českých zemích, pak musíme zmínit u mužů věk 20 roku věku při stavu panském a žen 15 roku věku.
Postavení žen bylo rovnocenné s ohledem na nabývání majetku.[9]
Postavení žen se změnilo po sňatku, protože v tomto okamžiku ženy plně podléhaly muži. Poté manžel nabyl věno manželčino. S ohledem na veškeré popsané skutečnosti bylo patrné, že ženy neměly žádná politická práva.
Právní postavení žen v kontextu trestního práva bylo odlišné oproti mužům. Na muže bylo nahlíženo shovívavěji než na ženy. Ženy byly zvýhodněny pouze v oblasti práva, jež byla označena jako ochrana cti. Můžeme říci, že to byl nejdůležitější segment při zachování právní způsobilosti žen. Pokud by žena ztratila čest, byla trestána radikálním omezením ve své sociální skupině.[10]
2. Morální odpovědnost
Ve vývoji archaické společnosti byly využívány možnosti, aby část jejich populace zlikvidovaly a nechaly žít tu část obyvatel, jež vykazovala sílu a schopnost přežít za všech okolností. Hovoříme o jedincích, kteří vykazovali známky abnormality – postižení. I v novověku někteří jedinci byli sprovozeni ze světa ze stejného důvodu, protože nebyli normální, a tak vykazovali známky mentálního postižení.
18. století, kdy se již nejednalo o archaickou společnost, ale i tak se objevovaly případy, kdy byla pachatelkou žena, která spáchala infanticidium –a) úmyslně (dolus direktus, dolus indirektus), nebo spáchala tento trestný čin – b)z nedbalosti (culpa luxuria, culpa negligentia).
Delikventky svobodné či vdovy žijící v bídě byly zcela rychle odhalené a zatčené. V literatuře bylo popsáno určité menší procento žen vdaných, které spáchaly infanticidium, ale nebyly potrestány, protože vdaná žena nemohla být pachatelkou, protože měla jistotu ve společenském soužití, a tak nebylo předpokládáno, že by to byly spáchaly. Ze společenských, ekonomických důvodů vyplývalo, že tento trestný čin nemohla spáchat vdaná žena. Tuto domněnku nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, i když nahlédneme do spisů kriminálního jihlavského soudu. Záznamy vdaných žen zde nenalezneme, přesto bychom neměli tuto domněnku úplně zavrhovat. Spisy nám poskytují pouze rozbory případů svobodných a ovdovělých žen. Naším úkolem je rozebrat odpovědnost fyzických osob – matek za trestný čin – zahubení plodu. Pokusit se popsat protiprávnost v právním měřítku a etický kodex s jeho důsledky na ženy – samoživitelky.
3. Termín infanticidium
Termín infanticidium „zahubení neřádně nabytého plodu“ zaznamenal mnoho podob, které se snažily přesně definovat použití pojmu v novém pojetí trestního práva, podle něhož budeme popisovat daný vybraný zločin a hledat subjektivní stránku deliktu a druh zavinění ve spisech kriminálního soudu.
4. Kriminální soud v Jihlavě[11]
Soud existoval v letech 1788 až 1850[12], v kterých při jihlavském kriminálním soudu bylo vyřešeno 521 případů. Dochovaly se v okresním archivu ve spisových materiálech: 361 krádeží (Diebstahl), 56 podvodů (Betrug), 18 vražd dítěte (Kindesmord), 9 „obyčejných“ vražd (Meuchelmord), 6 vražd (Mord), 14 zproněvěr (Verunteuung), 8 odložení dítěte (Kindesweglegung) atd. Ve výše uvedených případech analyzujme případy žen pachatelek, které „zabily“ své dítě. Kriminální spisy jihlavského soudu uváděly pouze ženy žijící mimo manželství, které byly ekonomicky znevýhodněné. Pachatelky tzv. Kindesmord byly ve statistice v 18.st. na třetím místě v trestné činnosti v Jihlavském okresu[13] v době, kdy mu podléhal jihlavský kriminální soud.
4.1 Trestní odpovědnost
Pokud byl zločin prokázán, následoval trest. Vznikl jako určitá forma odplaty za čin, který dotyčný spáchal. Delikventky za prokázaný čin – infanticidium byly v 18.st. trestány tak, že byly zahrabány zaživa či upáleny. Tresty byly obdobné jako za kacířství[14]. Na počátku 19.st. nebyly tresty vnímány jako odplata viníkovi[15]. Tyto výše uvedené tresty z 18.st. byly kritizovány, poněvadž se nepodařilo vždy shromáždit dostatek přímých důkazů, které by prokázaly skutkovou podstatu trestného činu[16].
4.1.1 Constitutio Criminalis Carolina
Carolina[17] byla přijímána povětšinou spíše jako směrnice, podle níž bylo postupováno při řešení trestní věci. Carolina přesto byla vnímána jako podstatná úprava trestního práva germánského. Co se týkalo výše uvedené úpravy, tak to bylo především trestní právo procesní. Byly vytvořeny zásady inkvizičního řízení, a tak se toto řízení začalo prosazovat na úkor akuzačního. Carolina používala útrpného práva, ale to nebylo použito jednotně na celém území, ale individuálně podle uvážení soudců (spíše bylo nadužíváno). Pokud v kontextu s Carolinou budeme řešit zločiny spáchané rodičkou, pak problematika byla ještě posuzována podle kanonického práva[18]. Novorozenec musel být pokřtěn, i když zahynul již v těle matky.
Případy popsané v spisech jihlavského kriminálního soudu zachycovaly ženy, které byly specifikovány přesně zákonem. Carolina popisuje delikventky jako ženy svobodné či ovdovělé. S jinými delikventkami nepočítá. Pokud byl zločin prokázán, byla rodička odsouzena k trestu smrti. Výkon trestu byl proveden zahrabáním zaživa, naražením na kůl. Výkon trestu[19], a tedy právo útrpné bylo obdobné jako v případech, kdy se jednalo o kacířství. Právní odpovědnost byla prokázána. Carolina přesně determinuje trest. Pokud nebyla vina prokázána, tak obviněná byla zproštěna obvinění a mohla odejít. Právní odpovědnost nebyla prokázána, ale narazíme na etickou odpovědnost za čin, jenž byl osobním selháním a odkrývá se hledisko svědomí člověka. Společenská odpovědnost za čin byla spojena s okolnostmi určité epochy a lidí, kteří tam žili.
4.1.2 Constitutio Criminalis Theresiana[20]
Zákoník zcela obdobně jako předešlý zákoník vyzdvihuje nutnost křtu novorozence. Ta se projevuje tím, že již před narozením má dítě duši, a proto by se mělo pokřtít i dítě, které zemřelo ještě před narozením. Z těchto důvodů byly ženy pronásledovány za potrat[21], který byl zločinem, ale mohl-li soud přihlédnout k polehčujícím okolnostem, tak to udělal. Tyto okolnosti se pak staly možností, kdy pachatelka nebyla usmrcena, ale byla mučena. Mezi polehčující okolnosti patřila forma a zralost plodu.
Budeme nyní popisovat možné varianty situací, které se mohly odehrát během „potratu“: plod byl donošen a nastal porod, novorozenec zemřel během porodu, nebo po porodu. Právní odpovědnost[22] za čin nemá nikdo, zřejmě se jednalo o náhlé úmrtí novorozence. Bylo nutno, aby případ byl dořešen příslušnými orgány – lékaři či porodními bábami. Aby byly zcela smeteny veškeré pochybnosti, které by mohly nastat. Nicméně byly i případy, kdy se prokázal zlý úmysl. Novorozeně bylo zavražděno. Právní odpovědnost byla prokázána rodičce, která byla zabita dle trestního zákoníku.
Thereziana[23] vysvětlovala pojem zdravý plod, který nesměl být zničen či zahuben. Změna nastala v okamžiku, kdy plod vykazoval známky abnormality. V tomto okamžiku podle Thereziany byl-li plod nemocný, nebyla rodička odpovědna za smrt. Pokud by byl plod usmrcen, nebyla by rodička trestně odpovědna za zločin. Právní odpovědnost za zločin tedy prokazatelně nebyl. V okamžiku nám vytane na mysl morální odpovědnost za čin proti lidskosti. Odpovědnost za čin nesla rodička, označme ji za hlavního viníka zločinu. Okolnosti zločinu připouští skutečnost, že viníkem nemohl být jeden jedinec. Prokazatelně žena nemohla spáchat zločin sama, přesto bylo velice svízelné prokázat vinu dalších osob podílejících se na vraždě novorozence. Thereziana[24] obsahovala soubor zásad, jak vést proces, aby podle předem připravených klíčových dotazů se delikvent přiznal. V případech byly využity přímé i nepřímé důkazy, aby byl zločin záhy vyřešen. Mezi důkazy patřilo mrtvé dítě, žena – která ještě nedávno vykazovala známky těhotenství.
Odpovědnost v právní rovině za čin začala v okamžiku, kdy na úřad ve městě přišlo oznámení, že delikventka byla těhotná a nyní nemá ani dítě, ani nevykazuje známky těhotenství. Začal proces. Žena byla předvedena na úřad před rychtáře a následovalo procesní řízení. Nejprve byla povolána porodní bába, jež měla danou lokalitu ve své kompetenci. Musela ženu obviněnou ze spáchání zločinu vyšetřit a zjistit, zda v blízké době poradila či nikoli. Pokud bába připustila, že žena porodila a dítě nemá u sebe, tak mohlo řízení probíhat v duchu tehdejší praxe.
Z hlediska důkazního materiálu, pokud byla nalezena mrtvolka dítěte, mohla být provedena pitva, která rozklíčovala další nuance procesu, které by vedly k odhalení zločinu. Zdravotníci provedli pitvu a provedli zkoušku s plícemi[25]. V případě, že plíce vyplavaly na povrch nádobky, kam byly uloženy. Zdravotníci se domnívali, že dítě po narození žilo a matka je vinna. Je právně odpovědná za zločin – vražda vlastního dítěte. Druhou popisovanou možností byla varianta, že plíce novorozence nevyplavou, pak dítě nežilo, a tudíž žena není právně odpovědná za smrt svého dítěte a je plně zproštěna viny. Pokus s plícemi byl kritizován a zdravotníci chtěli vést spory o možnostech jiného vysvětlení, které propojovalo vyplutí či ponoření plic novorozence a souviselo s uvolněním plynů[26].
5. Klíčový viník
Právní odpovědnost za infanticidium měla matka s ohledem na řadu popisovaných zločinů u kriminálního soudu v Jihlavě, kde v popisované době bylo zavražděno novorozeně ihned po porodu. Právní odpovědnost za čin dopadla někdy i na otce dítěte, ale těchto případů bylo pouze málo. U porodu, kde nebyl novorozenec vítán, byli nejčastějšími pomocníky matčini rodiče. I ti byli označeni v několika případech za spoluviníky. Právní odpovědnost v 16 popisovaných případech jihlavského kriminálního soudu je zřejmá a prokazatelná s ohledem na přímé i nepřímé důkazy a vyslýchání osob obviněných ze zločinu. Morální odpovědnost za zločin byla s ohledem na dobu zcela vymezující, protože platilo kanonické právo. Etická odpovědnost zaručovala život zdravému jedinci, ale pokud by jedinec nebyl zcela zdráv, nebylo by zahubení jedince bráno jako vražda[27].
Pro řešení případu Thereziana připravila soubor dotazů, které měly přinutit viníka, aby se přiznal. Byly vytvořeny podklady pro dobré vedení sporu. Klíčový viník – matka – žijící sama, byla odhalena hned, protože byla nepřehlédnutelná. Pokud někdo z občanů města se domníval, že žena v nedávné době porodila, zaslal dopis na městský úřad a pan rychtář začal vyšetřovat. Rychtář povolal porodní bábu, aby vyšetřila delikventku a pak následoval verdikt. Pokud bylo nalezeno mrtvé dítě, byla provedena pitva. Poté byly zhodnoceny výsledky pitvy a výslechy osob, které byly v blízkosti rodičky a dítěte. Provedly zkoušku s mrtvým tělíčkem a na základě této zkoušky,[28] která prokázala či neprokázala zločin.
5.1 Charakteristika delikventek
Delikventky byly ženy mezi 20 a 30 rokem věku[29]. Pocházely z nuzných poměrů, buď neměly žádný majetek, nebo zanedbatelný. Byly svobodné či ovdovělé. Odpovědnost za čin byl součástí výslechu, kdy se ženy zmiňovaly, jak prožívaly těhotenství, jak se těšily – netěšily na dítě. Výslechy žen pomáhaly odhalit skutkovou podstatu trestného činu. Morální odpovědnost za jejich stav byl nepřijatelný společností, a tak ženy nikdy o tomto stavu s nikým nehovořily. Řady z nich tvrdila, že nevěděly o svém těhotenství, a tudíž byl porod překvapením, při němž nevěděly, co počít. Delikventky žijící ve městě tvrdily, že chtěly přenechat své dítě bohatým lidem, kteří nemohou mít děti. Odpovědnost za smrt svého dítěte nechtěly přijmout, proto při výsleších používaly výmluvy: dítě upadlo na podlahu, dítě bylo podchlazeno, nebyla podvázaná pupečníková šňůra a dítě vykrvácelo. Prokazatelnost zločinu byla svízelná a soudní lékaři měli velice těžkou pozici. Mravní odpovědnost ke společnosti byl problematický a svazující, protože pro svobodnou ženu bylo nepřijatelné mít dítě podle tehdejší morálky. Etický kodex doby přivedl ženy až za hranici právní odpovědnosti za tento zločin z pohledu tehdejšího trestního práva. Morální odpovědnost tehdejší doby byla dána křesťanským desaterem, které nás vedlo k přesvědčení, že pro některé ženy zahubení dítěte znamenalo zbavení se morálního pochybení podle desatera.
Důvodem usmrcení jedince byla popisována nepříčetnost, což vzhledem k deliktní odpovědnosti by bylo bráno jako polehčující okolnost při činu. Odpovědnost za zločin byla posuzována přísněji, pokud se jednalo o incest, smilstvo a cizoložství[30]. Zločin byl posuzován z pohledu provedení.
5.1.1 Případ – Anna Nahukin
Případ Anna Nahukin[31]. Žena byla obviněna z vraždy svého dítěte. Kriminální soud v Jihlavě započal 30.10.1798 řešit případ Anny, která byla na základě písemného udání sousedky postavena před jihlavský soud. K projednávání byli pozváni lékař a chirurg, jež museli stanovit příčinu smrti. Po ohledání mrtvolky dítěte bylo konstatováno, že smrt nastala špatným podvázáním pupečníkové šňůry. Po konstatování příčiny smrti bylo řečeno, že mezi polehčující okolnosti patří ekonomické zázemí ovdovělé ženy, která žila se dvěma dětmi na hranici bídy. Polehčující okolností bylo bráno i to, že na ni přišly bolesti v noci a omdlela, a tak nemohla vnímat, co se dělo s jejím dítětem. Když odeznělo omdlení, tak znovu přišla k vědomí, ale tvrdila, že dítě poté již bylo mrtvé. Celé těhotenství Anna[32] nechtěla oznámit svému zaměstnavateli, protože by ji mohl propustit z práce. Prvním důvodem bylo propuštění, druhým důvodem ponížení a hanba – odsouzení okolí, třetím důvodem bylo to, že tajila porod a nezavolala si pomoc. Výše uvedené skutečnosti byly vedeny jako přitěžující okolnosti činu. Výsledkem líčení kriminálního soudu bylo to, že Anna pro nedostatek důkazů byla zproštěna viny[33].
Závěr
Právní odpovědnost za zločin byla přesně specifikována v trestních zákonících. Carolina byla nastavena jako směrnice a fungovala dle práva útrpného, a tak byl-li trest prokázán, pak právní odpovědnost za zločin byla zřetelně prokázána a následoval trest: zahrabání zaživa či naražení na kůl. Delikventky svým činem porušily i morální odpovědnost, protože jejich čin ovlivnil jejich další život. Ženy porušují sociální normy, které vedly k povinnosti pečovat o osoby, které se nemohly o sebe starat samy. Z hlediska právní, společenské i morální odpovědnosti byl zločin objektivně vnímán jako hrubé porušení právních norem, pravidel soužití i morálních zásad.
Thereziana[34] vysvětlovala, že zdravý plod by neměl být zahuben. Pokud by vykazoval plod známky postižení, a byl-li zabit, pak byl zločinec zbaven své viny. Právní odpovědnost za zločin byla stejná s Carolinou s ohledem na zdravý plod, ale jednalo-li se o poškozený plod, pak právní odpovědnost za zločin nebyla řešena. Pokud delikventka neměla právní odpovědnost za zločin dle tehdejších právních norem, pak měla dozajista mít morální odpovědnost za své zločiny z hlediska hodnot zachování života.
Společenská odpovědnost[35] za činy žen vycházela z tehdejších pravidel chování, jak byly vnímány ženy, které žily samy bez manžela. Jejich postavení bylo nízké, a většinou žily v bídě a sociální nouzi, a proto řešily svou situaci zahubením novorozence.
Nutno říci, na úplný závěr, že i v současné době jsou řešeny výše uvedené zločiny.
Mgr. Petra Havlíčková
_________________
[1] Odpovědnost je zvláštní forma právního vztahu, kde dochází k porušení právní povinnosti a ke vzniku právní povinnosti sankční povahy. Viz: KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.K.Beck, 1995, S. 200
[2] § 2894 – 2971 občanského zákoníku, §248 – 275 zákoníku práce, § 138 trestního zákoníku. Viz: <http://sbirka.aspi.cz/>
[3] KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.K. Beck, 1995, s.200.Nebo viz: <www.encyklopedie.cz>
[4] HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008,s.105.
[5] TINKOVÁ, Daniela. Tělo, věda, stát – Zrození porodnice v době osvícenství. Praha: Agro, 2010, s.104. Dále: SVOBODNÝ, Petr. – HLAVÁČKOVÁ, Ludmila. Dějiny lékařství v českých zemích. 1. Vyd. Pardubice: Triton, 2004, S. 92.
[6] HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s.102.
[7] KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: 1995, C.K.Beck. ISBN 80-7179-028-1. s.200.
[8] MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přeprac. vyd. Praha: Linde, 2004, S.199-200. Nalezneme další informace: VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. – KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. Upravené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010,S. 513. Podrobněji: VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 99. Dále: SCHELLE, Karel. Vývoj trestního řízení. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 28.
[9] Žena mohla nabývat majetek a dělat si s ním, co chce. Dokonce mohla být poručnicí svých nedospělých dětí.Viz: STŘECHOVÁ, Veronika. „Zahubení dítěte“ zločin a potrestání na příkladu na počátku 19. století. Brno, 2012.63s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filosofická fakulty, s. 40.
[10] MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde,2003,s.123.
[11] KŘESADLO, Karel. Městská správa Jihlava do roku 1848. Magistratcriminale (1788-1850). Jihlava: Okresní archiv Jihlava. Jihlava: Jihlava, 1957, 25s.
[12] Kriminální soud v Jihlavě řešil mnoho zločinů, krádeží a dalších deliktů. V kontextu článku nás zajímá pouze delikty spojené s infanticidiem. Kriminální soud v Jihlavě řešil delikty(krádeže, loupeže, vraždy a infanticidium). Viz: Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 10, inv.č. 43,č.j. 22.
[13] JAROŠ, Zdeněk. – KŘESADLO, Karel. Jihlavská radnice. Kulturně historická studie. 1.vyd. Jihlava: ETIS Jihlava, 1994,26s.
[14] ADAMOVÁ, Karolina. – SOUKUP, Ladislav. Prameny k dějinám práva v českých zemích. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 274.
[15] VOJÁČEK, L. Trestní právo v českých zemích za absolutismu. In: SALÁK,P. – TACHEN, J.(eds.) Československé trestní právo v proměnách věků (sborník příspěvků). (Spisy právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno), sv. 368). 2009, s.68.
[16] ŠOLLE, V. Trestní soudnictví předbřeznové v českých zemích. Sborník archivních prací.s. 87.
[17] MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde, 2004, S.265.
[18] Podstata života byla spojena s bohem a církví. Viz: VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. – KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. Upravené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, S. 513. Podrobněji: VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 99. Dále: SCHELLE, Karel. Vývoj trestního řízení. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 28. Nalezneme další informace: MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde, 2004, s. 199-200.
[19] Problematika byla řešena v zákonících Constitutio Criminalis Thereziana, Všeobecný zákoník Josefa II o zločinech a trestech na ně. Viz: MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde, 2004, s. 196. Blíže objasňují problematiku: VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. – KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. Upravené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 212. <www.iuridictum.cz.>
[20] Dle středověkého práva, Theresiany, kde nejdůležitějším důkazním břemenem bylo úplné přiznání za používání tortury, se většina žen přiznala k trestnému činu. Viz: SCHELLE, Karel. a kol. Vývoj trestního řízení. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2012, S. 27. Podrobněji: VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. České právní dějiny od roku 1945. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2007, s. 97 – 100. Dále: VOJÁČEK, Ladislav. Trestní právo v zemích za absolutismu. In: SALÁK, Pavel. – TACHEN, Jaromír. (eds.) Československé trestní právo v proměnách věků (sborník příspěvků). (Spisy právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno, sv. 368). 2009, s. 68.
[21] Potrat tedy okamžik, kdy bylo ženě nějakým způsobem pomoženo, aby se zbavila plodu, mohlo být pouze do 40 dnů od početí. Jestliže výše uvedená lhůta nebyla splněna, bylo na věc pohlíženo jako na vraždu. Tehdejší judikatura předkládala, že duch je prokazatelný až po 40 dnech života.Viz: TINKOVÁ, Daniela. Tělo, věda, stát – Zrození porodnice v době osvícenství. Praha: 2010, Agro, s.104.
[22] Byla probírána: Viz: www.wikisource/org. Ottuv_slovnik_naucny Rozdíly mezi možnostmi početí byly probírány a zapisovány při soudním řízení. Viz: FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka Publishers, 2004,s. 62.
[23] VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. – KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. Upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 196-197. Viz: MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde, 2004, s. 172. Dále: HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. – JANÁK, Jan. – DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích. Od počátku po současnost. Praha: Lidové noviny, 2007, s. 172. Viz: SCHELLE, Karel. Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 37.
[24] VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. – KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. Upravené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, S. 513. Podrobněji: VOJÁČEK, Ladislav. – SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: Key Publishing, 2007, s. 99. Dále: SCHELLE, Karel. Vývoj trestního řízení. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 28. Nalezneme další informace: MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde, 2004, s. 199-200.
[25] TINKOVÁ, Daniela. Tělo, věda, stát – Zrození porodnice v době osvícenství. Praha: 2010, Agro, s.104.
[26] TINKOVÁ, Daniela. Tělo, věda, stát. 1. vyd. Praha: Argo, 2004. 669s. ISBN 978-80-257-0223-9. s. 409. Blížeji: TINKOVÁ, Daniela. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlení světa. 1. Vyd. Praha: Argo, 2004,S. 231.
[27] STŘECHOVÁ, Veronika. „Zahubení dítěte“ zločin a potrestání na příkladu na počátku 19. století. Brno, 2012.63s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filosofická fakulty, s. 40.
[28] Zkouška byla založena na principu ponoření plíce dítěte do kapaliny, když plíce vyplavaly na povrch, všichni se domnívali, že dítě žilo. Pokud byl výsledek opačný, byla matka zproštěna obžaloby a propuštěna. Viz: TINKOVÁ, Daniela. Tělo, věda, stát. 1. vyd. Praha: Argo, 2004. 669s. ISBN 978-80-257-0223-9. s. 409. Blíže: TINKOVÁ, Daniela. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlení světa. 1. Vyd. Praha: Argo, 2004,S. 231.
[29] KŘESADLO, Karel. Městská správa Jihlava do roku 1848. Magistratcriminale (1788-1850). Jihlava: Okresní archiv Jihlava. Jihlava: Jihlava. 1957. 55s
[30] Incest je intimní styk mezi přímými příbuznými, Cizoložství je intimní styk jednoho z manželů s jiným partnerem. Zdroj www.wikisource/org.Ottuv_slovnik_naučny, Smilstvo je intimní styk mezi dvěma souhlasícími jedinci bez manželského slibu. www.wikisource/org. Ottuv_slovnik_naucny Rozdíly mezi možnostmi početí byly probírány a zapisovány při soudním řízení. Viz: FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka Publishers, 2004,s. 62.
[31] KŘESADLO, Karel. Městská správa Jihlava do roku 1848. Magistratcriminale (1788-1850). Jihlava: Okresní archiv Jihlava. Jihlava: Jihlava, 1957, 55s.
[32] Rozsudek zbavující Annu zločinu: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 7, inv. Č. 37, č. j. 13.
[33] Podle § 166 trestního zákoníku Josefa II. z roku 1786. Osvobozena byla i kvůli chudobě od trestních výloh. Rozsudek byl potvrzen dekretem apelačního soudu.
[34] MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde, 2004, S.265.
[35] KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.K.Beck ,1995 , s.200.
Literatura:
- ADAMOVÁ, Karolina. – SOUKUP, Ladislav. Prameny k dějinám práva v českých zemích. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010, 376 s. ISBN 978-80-7380-271-4.
- FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka Publishers, 2004, 365s. ISBN 80-86-182-91-6.
- HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. Plzeň: 2008, Aleš Čeněk,496 s. ISBN 978-80-7380-104-5.
- JAROŠ, Zdeněk. – KŘESADLO, Karel. Jihlavská radnice. Kulturně historická studie. 1.vyd. Jihlava: ETIS Jihlava, 1994,57 s.
- KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.K.Beck, 2007, 248 s. ISBN 978-80-7179-028-0.
- KŘESADLO, Karel. Městská správa Jihlava do roku 1848. Magistratcriminale (1788-1850). Jihlava: Okresní archiv Jihlava. Jihlava: Jihlava, 1957,57s.
- MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. Přepracované vyd. Praha: Linde, 2004,673s. ISBN 80-7201-433-1.
- SCHELLE, Karel. a kol. Vývoj trestního řízení. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2012,100 s. ISBN 978-80-7418-139-9.
- ŠOLLE, V. Trestní soudnictví předbřeznové v českých zemích. Sborník archivních prací.s. 87.
- SVOBODA, Petr. – HLAVÁČOVÁ, L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004, 280s.ISBN 80-7254-424-1.
- STŘECHOVÁ, Veronika. „Zahubení dítěte“ zločin a potrestání na počátku 19. století. Brno, 2012.63s.Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filosofická fakulta.
- TINKOVÁ, Daniela. Tělo, věda, stát – Zrození porodnice v době osvícenství. Praha: Agro, 2010, 204 s. ISBN 978-80-257-0223-9.
- TINKOVÁ, D. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlení světa. 1. Vydání. Praha: Argo, 2004, S 413. ISBN 978-80-7203-565-6.
- VOJÁČEK, L. Trestní právo v českých zemích za absolutismu. In: SALÁK,P. – TACHEN, J.(eds.) Československé trestní právo v proměnách věků (sborník příspěvků). (Spisy právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno), sv. 368). 2009, s.68.
Archiválie:
- Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 10, inv.č. 43,č.j. 22.)
- Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 18, inv. Č. 52, č. j. 15.)
- Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 7, inv.č. 37, č.j. 13.)
- Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 21, č. 58, č. j. 16.)
- Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 21, č. 58, č.j. 11.)
- Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 19, č. 58, č.j. 11.)
- Okresní archiv Jihlava (SOkA Jihlava, Archiv města Jihlavy do roku 1848, Magistrat criminale, karton 8, inv. Č. 39, č.j.6.)
Internetové odkazy:
- www.encyklopedie.cz
- www.iuridictum.cz
- www.Ottův slovník naučný.cz